Milí nadšenci,
jmenuji se Denisa a když mi byly tři roky, vrazila mi maminka do ruky tužku… a od té doby jsem ji vlastně už nikdy nepustila. I když jsem později vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, prozradím vám tajemství. Neexistuje žádný papír ani žádné razítko na to, aby se vaše tvorba dotkla srdce a duše druhých!
Škola vás naučí řemeslu, nemusíte objevovat objevené. Umožní vám od rána do večera soustředěně kreslit a malovat, zkoušet, experimentovat a nehledět na obchodní stránku věci – což se vám pak už nikdy v životě nepovede.
Ale na upřímnost a opravdovost v tvorbě vzdělání vliv nemá. Kreslit a malovat může každý! Nejde o žádnou tajemnou schopnost vyvolených. Ale ne každý umí tuhle činnost milovat tak, že si nemůže pomoct a pořád se k ní vrací.
Co tedy ode mě můžete a nemůžete čekat?
Nehledejte u mě nabídku „dokonalý realistický portrét jako akademický malíř za 24 hodin“, jsem příznivkyní dlouhodobějších cest. Bývají trvalejší a jdou víc do hloubky.
Mohu poradit s „řemeslem“.
Mohu vás zbavit strachu z některých materiálů. Ukázat nějaké fígle a triky s barvami, abyste je nemuseli klopotně objevovat sami. Ale originalitu, fantazii, barevné cítění a hlavně radost si nese s sebou každý z vás a já vás budu jen provázet.
Mohu podpořit ty, kteří chtějí zkusit přejít na břeh profesionálů. Ale i ty, kteří nadále chtějí utíkat do barevného světa, aby si odpočinuli od nároků a tlaků svých profesí.
Malování a kreslení má jednu úžasnou vlastnost. Nehraje roli věk, postavení, majetkové poměry. Náklady na tvorbu mohou být astronomické, ale také korunové – i k profesionálnímu kreslení stačí potřeby z nedalekého papírnictví z poza rohu.
Těším se na vás a na to že se sejde společenství lidí, kteří jsou stejně praštění zájmem o kreslení a malování.
Budeme společně tvořit a na přání mohu povídat i mlčet – protože soustředění potřebuje jak slovo, tak ticho.
Motto:
„Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhnete záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“ (Jan Werich)
