Když k tomu přidáme řecké přísloví: „Vánoce nejsou o tom, jak je trávíš, ale s kým je trávíš,“ máme pocit, že všechno podstatné víme. Teď už se jen naladit na svátky. Uvést výše zmiňovaná moudra do praxe. Adventní čas je na to „ladění se“ předurčen.
Dávno neplatí, že by byly ženy uštvané z pečení cukroví. Už řadu let není společenská ostuda cukroví koupit. S dárky se už rovněž spousta rodin dokáže domluvit na tom, že nebudou nic přehánět. Dospělost se pozná podle toho, že už stejně víme, že se ty nejdůležitější věci nedají nikde koupit. Vánoční reklamní vřeštění v televizi jde přetočit nebo vypnout.
Tak kde je zádrhel?
V tom, že naše touha po tolik doporučovaném „usebrání se“ naráží na zcela pragmatickou realitu. Nežijeme-li na samotě nebo pustém ostrově, očekává se, že si „dopředu naděláme práci“ za nadcházející dny svátečního volna. Řada obchodů si musí v prosinci vydělat na nadcházející hubené měsíce leden, únor, březen. Některé obory – jako třeba zdravotníci, nemají pauzu nikdy.
Doporučované rozjímání, zklidnění spojované s adventem ustupuje naopak šílenému zrychlení tempa. Adventní věnec na dveřích je tak pro mnohé jen symbol, kolem kterého upoceně a s očima vykulenýma stresem prosviští.
Chybí nám klid v duši. Jasně, to všichni také víme. Ale jak ho tam dostat?
Nadělujme si v hluku ticho!
Aspoň kousíček každý den. Třeba jen tím, že vypneme na hodinu mobil a nepřijímáme ani ty nejnaléhavější hovory. (Jde to snadno, když o nich nevíme)
Nebraňme se slzám ani smutku. Advent je časem, kdy si nejsilněji uvědomujeme, co nám schází a kdo není mezi námi. Nejsme sebelítostiví slaboši, jen si dovolujeme citlivost, kterou po zbytek roku maskujeme.
Máme-li děti, dojímejme se jejich dopisy Ježíškovi.
Když povyrostou a dělají, že v Ježíška věří, abychom my rodiče měli radost, hrejme s nimi tu hru, že „nevíme, že oni vědí“, dokud to jde.
A když už to nejde, pišme dopisy Ježíškovi sami za sebe! Nikdo je nemusí číst, jen my si uvědomíme, co si vlastně doopravdy přejeme.
Nechtějme v adventu honem spravovat, co se během roku pokazilo. Stačí, když si své chyby přiznáme a pak si odpustíme. Přestaneme sami sebe bičovat a vyčítat si je.
Mýlit se je lidské, hojení dlouhý proces a advent je časem smíření. Především sám se sebou.
Navíc je tu ještě další, úplně nová zkušenost. Adventní příběh s coronou.
Ať chceme nebo ne, zase nám do předvánočního času vetřela. Možná proto, aby nás i ona vedla směrem k sobě, dovnitř. Zase budeme díky ní zkoumat svoje možnosti, učít se o sobě, o své odolnosti.
Advent není čas soutěžení a dokazování druhým, co zvládneme. Advent je čas na přemítání. Dobře v poklusu, ale právě při běhu se nejlépe kladou otázky: Je tohle moje tempo doopravdy tolik zapotřebí? Co se stane, když časem zpomalím? Co mi vlastně dává?“
A pokud zatím zmírnit svůj běh životem z nějakého důvodu nemůžeme, je tu ještě další otázka. „Dobře, teď z tempa vypadnout nelze. Kdy si ale odpočinu?“
Advent je období, kdy naši pozornost obracíme k duchovním potřebám.
Všichni a nejen křesťané potřebujeme naději. Doufání, že všechno dobře dopadne. I bezvěrec chce vědět, že všechno co se děje je nějakým způsobem dobře, i když zatím ještě nevidí smysl, nerozumí pointě.
Advent je totiž čas míru a nenásilí PŘEDEVŠÍM NA VLASTNÍ DUŠI!