Měsíce, kdy je ještě před devátou večer venku světlo v nás vzbuzují pocit, že máme víc času na život. I když sekneme s prací v sedm večer, pořád ještě má smysl vyrazit na delší procházku. Nebo si jen tak posedět venku třeba na zahrádce nějaké příjemné kavárny.
Buzení slunečními paprsky, které nás ráno decentně polechtají na oční víčka, je bez diskuse také příjemnější než řinčení nařízeného mobilu za tmy.
Tma evokuje konečnost, marnost, bezmoc. Najednou máme na vše mnohem méně času a vlastně i méně chuti.
Nejde jen o naše osobní pocity. Přirozené denní světlo v sobě podle lékařů zahrnuje sedm barev, které se v průběhu dne různě mění. To umělé osvětlení nikdy nedokáže. Je dvacet čtyři hodin stejné. Navíc je často tvořeno pouze ze tří barev – žluté, oranžové a červené. Což má při dlouhodobém působení vlády tmy nad přirozeným světlem vliv především na naši psychiku. Pod žárovkami všeho druhu jsme častěji podráždění, ve stresu, neustále pod tlakem…
Jenže světlo a tma není jen fyzikální jev. Nedíváme se na ně jen z medicínského pohledu ve smyslu: „slunce je důležitým dodavatelem vitamínu D do našeho těla“. Světlo a tma sebou nesou vzkaz i pro naše duše. Jsou symbolem dobra a zla, pohybu i zastavení se. Naděje i konce. Bez tmy nedoceníme magickou sílu světla. Tma nás vede ke ztišení se a soustředění.
Už v dávných časech se světlo bez tmy a tma bez světla neobešla.
Ve starém Řecku lidé věřili, že je bohyně tmy a pekla Hecate vnučkou Helia – Slunce. Navíc i dcerou Asterie, bohyně světla, nočních proroctví, astrologie a vyvolávání duchů mrtvých. Hecate měla mimo jiné v popisu práce léčení nočních můr i depresí. Její rodokmen, kterým je evidentně provázána se světlem velmi úzce, jí k této kariéře dost jasně předurčoval.
Severské národy zase v dávných časech uznávaly jako bohyni tmy Hel. Jedna její polovina tváře je na půl bílá a krásná, druhá temná. Vládne podsvětí jménem Heltheim, kam přicházejí všichni, kdo nezemřeli hrdinskou smrtí v boji, ale odešli z tohoto světa stářím nebo nemocemi. I obávaná Hel by se nestala tím, kým byla bez spojení se světlem.
Když pak putujeme časem směrem k současnosti, narazíme na následující slova: „Světlo má moc zahnat tmu, ne naopak. Kdekoli totiž vychází světlo, tam tma brzy buď řídne nebo mizí. A naopak tma nemá sil, aby odstranila světlo“ prohlásil Jan Amos Komenský, nejslavnější český učitel, který žil v období 1592 – 1670.
Lidé jsou jako mozaiková okna v kostele. Třpytí se a září, když venku svítí slunce, jak ale přijde tma, jejich krásu prozradí jedině světlo uvnitř,“ prohlásila o pár století významná americká psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross, narozená v roce 1926.
A do třetice její krajanka, spisovatelka Anna Tod: „Někdy je lepší být ve tmě a ne oslněn světlem.“
Budiž proto světlo i tma pochváleny a užívejme si obojího se stejným respektem i vděkem.