Když je řeč o noblesním vychutnávám jídla a zároveň umění střídmosti a elegance, v tomhle jsou nejlepší Francouzi. Logicky tak i jejich citáty o jídle připomínají jednohubky, kterými se necpeme, ale jen tak uďobáváme.
Zdravý, ničím nezatížený vztah k jídlu po francouzsku, není bohužel vůbec taková samozřejmost, jak by se dalo čekat.
Upřímně: vy znáte někoho (sebe do toho počítaje), kdo se nikdy nepřecpal, neopil? Nebo naopak nedržel různé, nesmyslné diety? Kdybychom množství času, kdy přemýšlíme jak (ne)jíst, využili třeba k učení cizích jazyků, mluvíme dnes všichni plynule aspoň deseti.
Není divu, že je závislost na jídle jednou z nejrozšířenějších nemocí. Ano, nemocí!
U alkoholizmu, braní prášků, gamblerství nebo workoholismu, už ovšem všichni víme, že je něco špatně a hodně špatně.
O záchvatech přejídání takto nepřemýšlíme.
Největší nevýhodou této závislosti totiž je, jídlo nejde ze života úplně vypustit jako jiné návykové látky. Poslední cigaretu lze típnout s prohlášením: do smrti si nezapálím. Říct, že už nikdy nebudeme jíst nikdy nepůjde.
Jíst zkrátka musíme až do smrti, takže i „léčba“ probíhá trochu jinak. A víte co? Neříkejme léčba, ale ZMĚNA. Přejídání a mlsání totiž zpravidla maskuje nějaký dlouhodobý výrazný problém. Chronický stres. Úzkost, nevyřešený problém, psychickou zátěž, trauma z dětství.
„Sladké je na nervy“, slýcháváme ze všech stran. O spoustě matek se například říká, že přibraly „po dětech“. Protože se ale děti v civilizovaném světě nekonzumují, mělo by spíš pravdivě zaznívat: „zajídají nevyspání, přetaženost, frustraci z izolace. Z toho, že jejich nepřetržitá honička kolem dítěte, není okolím doceňovaná.“ Jídlem se totiž i odměňujeme a utěšujeme, když nás neodmění nebo neutěší někdo jiný!
Toto je ale i odpověď na otázku, proč je tolik zdravotníků, lékařů a zdravotních sester při těle. Měli by být chodícím vzorem a chodící reklamou zdraví. Jenže řada z nich řeší dlouhodobý tlak, chronický stres i nemožnost se v klidu pravidelně najíst, vyháněním čerta ďáblem.
Člověk, který žije dlouhou dobu v napětí, si totiž zvykne své pocity úzkosti, únavy a stresu umlčovat právě jídlem. Když mu pak jeho stoupající hmotnost začne vzkazovat: „ pozor, přeháníš to“, přidá se další stres. „Jsem unavená, přetažená, nikoho nezajímám a ještě k tomu obézní. “
Ovšem pozor! Závislý člověk si někdy dokáže během dne svoji stravu hlídat. Snaží se jíst zdravě, většinou je špičkový dietolog amatér, který přesně ví kolik čeho a kdy do sebe dostat. Jenže v momentě, kdy přijde stresová situace či jiný spouštěč, nastane záchvat přejedení. „A když už jsem to přepísknul, tak se nacpu pořádně. Dnes přece naposled“. Začarovaný kolotoč se vesele točí. Jak z něj seskočit?
Jako u každé závislosti je potřeba projít třemi fázemi a ani jedna nejde přeskočit.
Fáze přiznání čili pohlédnutí pravdě do očí.
Upřímnost až na kost sám před sebou. Okolí - když chceme - obelžeme poměrně snadno. Sám před sebou ještě nikdy nikdo neutekl. První procitnutí bývá bolestivé, ale nezbytně nutné. Podezření, že náš vztah k jídlu není vyrovnaný, nemusíme ovšem veřejně vyhlašovat. Stačí anonymně si zajít k odborníkovi. Doporučuje se lékař, ne různí pseudo poradci. Dokonce ani „vyléčený jídelní závislák“ není ideálním rádcem. Měl by být jen inspirací a motivací. Každý má totiž jinou minulost, jiný spouštěč, jiné životní podmínky. Co pomohlo jednomu, nemusí fungovat u druhého.
Odhalení příčin
Když už známe příčinu, následuje fáze hledání důvodů. Proč tomu tak je. Žádná léčba není úspěšná jen řešením důsledků. Jsme totiž v situaci dlužníka, který se teď dohaduje s exekutorem, jak nejlépe rozložit splátky. Brečet, proč jsme to nechali tak daleko dojít, je k ničemu. V tuto chvíli hledáme, jak situaci nezhoršovat. Jak se z ní dostat a v budoucnu ji už neopakovat.
Každou závislostí si jedinec něco kompenzuje. Už bylo řečeno, že si přejídáním nahrazujeme nedostatek lásky, spokojených vztahů, nízké sebevědomí. Zajídáme pracovní stres, hádky, křivdy, bezmoc. Nadváha i zdravotní komplikace s ní spojné jsou následek. Hledejme především prapůvodní spouštěč, který závislost vyvolal.
Nahrazení
A co když přesně víme, co nás žene k mlsání a přejídání? Co pak?
Teorie je snadná, realita složitější. Když víme co, kdo a proč v nás vzbuzuje touhu po kachně se zelím nebo větrníku se šlehačkou, je potřeba vymyslet si, čím je nahradit. Zase to chce individuální přístup. Někdo vleze do studené vody jen tehdy, když se pozvolna osměluje. Druhý potřebuje do ledové vody skočit teď hned, bez zaváhání, jinak se neodhodlá.
I při hledání náhražky za jídlo, někdo zkouší a hledá a jiný jde na sebe „tvrdě“ a jde si třeba zaběhat. Někomu jako náhražka zkrátka pomůže pohyb, jinému kniha, další svoji pozornost od jídla odláká schůzkou s kamarády, tím, že si jde vybarvovat antistresové omalovánky. Důležité je pochopit své pocity a zarazit se včas, než nutkání opět podlehneme. Pak je zpola vyhráno.
A v neposlední řadě – to že svádíte tento boj samy se sebou, je důvodem k hrdosti a sebelásce! Být štíhlý nebo nejíst sladké, když máme štíhlost danou geneticky a trpíme odjakživa nechutenstvím, není žádný kumšt. Dopřát si jen sem tam, pracně se odnaučovat stravovací zlozvyky, když jsme nezdravé jídlo vášnivě milovali, to je frajeřina!
„Je li vůbec něco smutnějšího než zneuznaný génius, je to nepochopený žaludek.“
Tak pravil další slavný Francouz, spisovatel Honoré de Balzac.
A jak už jsme řekli, Francouzi jsou na jídlo odborníci, není důvod mu nevěřit.
Výživa MB