Jenže když něco tvrdí VŠICHNI, přestává to být originální a zajímavé a je z toho úplně stejné klišé, jako když se předsevzetími zase naopak všichni oháněli.
Všechno, co končí sebou nese velký příslib nových dobrodružství. A jakkoliv nikdy nejde začít s „čistým stolem“, máme šanci ten špinavý aspoň zkusit umýt a hodit na něj vypraný ubrus.
Předsevzetí nejsou špatná a načasování na nový letopočet jejich hodnotu nezmenšují. Předsevzetí jsou fajn, když potřebujeme vyjít ven z nějakého nekultivovaného stereotypu nebo zlozvyku. Vtip je v tom, že bychom se měli vyhnout prudkým extrémům nereálným cílům výšky mrakodrapu
Nechtít přeplavat hned moře, ale vyhlédnout si menší bazén. Postupovat krok za krokem a když vidíme, že se nám daří, přidávat. Je lepší jít si zaběhat jednou, zato pravidelně, než po měsíci z časových důvodů vzdát velkolepé předsevzetí každý týden pětkrát. Když si člověk udělá nějakou dostupnou časovou hranici, kterou postupně prodlužuje, je mnohem úspěšnější.
Zároveň ale není vůbec ostuda předsevzetí si nedávat. Prostě jen kráčet dnem po dni a plnit své běžné povinnosti. Milosrdenství se netýká jen druhých. Akt milosrdenství není jen pomoc nemocným, strádajícím. Milosrdní bychom měli být především sami k sobě. Jsou etapy, kdy nás život zkouší a máme od něj extrémně naloženo. Chtít po zdravotní sestřičce s dvěma malými dětmi, která se denně domů připotácí z nemocnice mrtvá únavou z oddělení plných covid pacientů, aby ještě k tomu hubla do plavek, je absurdnost a krutost. Předsevzetí nám mají život zlepšit, ne nás dorazit!
Nastavovat si tolik propagované diskomfortní zóny můžeme, když nám zbývá čas na odpočinek a regeneraci. Pro lidi prožívající dlouhodobý stres, jsou k smrti smutní je naopak největším vítězstvím klid a rutina, která šetří síly a energii. Malý úsměv, pohlazení. Každá změna totiž síly odčerpává.
Vlastně tím nejdůležitějším předsevzetím by každoročně mělo být: „není mojí povinností se uštvat! Nestojí za ni rodina a už vůbec ne kariéra. Důležité je zastavit se a ujasnit si, kterým směrem chci pokračovat a co se ukázalo jako slepá ulička.
Každý den je jako malé sklíčko. Všechno, co se v něm stane, co nás potěší i zklame, rozhořčí i nadchne je další kousek mozaiky našeho života. Skládáme ji od svého narození a v určité chvíli je různobarevných sklíček dostatek na to, aby vznikla vitráž.
Žádné sklíčko v ní nemá vyšší cenu než druhé, třetí nebo dvacáté. Mozaika potřebuje sklíčka zšedlá, zčernalá, naprasklá. Bez nich bychom nedocenili zář rudé, tyrkysové nebo zlaté.
Všechny životní epizody a etapy, ty radostné i neradostné jsou kus nás. Bez nich bychom byli někým úplně jiným. Proto není možné nikdy začít takzvaně s čistým stolem a znova. Můžeme si maximálně říct: „To, co se mi do teď poskládalo se mi nijak zvlášť nelíbí. Zkusím tedy na to, co už vzniklo navázat jinak.
Všichni bychom si logicky přáli, aby se některé události nestaly. Abychom některá rozhodnutí nebo činy neudělali. Jenže my se rozhodujeme s určitým množstvím informací, zkušeností a za daných podmínek. Důsledky svých rozhodnutí vidíme s odstupem, doplněné o informace, které jsme před tím neměli. Po bitvě každý generál, že.
Někdo by se zase s chutí narodil do jiné doby. Myslí si, že by se mu v ní žilo jednodušeji a klidněji. I tady jde o zbytečné fantazie. Dobu, ve které žijeme si nevybíráme, její volba neexistuje. Ani jako jedinec výrazně nezměníme. Můžeme ale rozhodovat, k čemu využijeme náš vyměřený čas života. Jestli budeme slušní, nebo hrubí. Poctiví nebo „mazaní“. Můžeme si vybrat na koho názoru nám záleží. U koho je pro nás důležité, aby si nás vážil a kdo nám je naopak lhostejný, protože si ho nevážíme my.
Moudrost není ve vychytralosti. Ve snaze co nejjednodušeji proplouvat a prosazovat se. V tom být se všemi zadobře. Moudrost přichází, když víme co nás baví, zajímá, co v nás zažehne vášeň a zároveň přijmeme na co máme talent a neženeme se za tím na co nám chybí i když nás to mrzí.
Když tohle všechno víme a víme i čím naplnit své dny.
Ať už chcete zhubnout, naučit se nový cizí jazyk, počít dítě, najít si partnera, vybřednout z dluhů, odpustit nebo požádat o odpuštění, nejdůležitější je být poctivý hlavně sám k sobě.
Zlý jazykové tvrdí, že se dobrá předsevzetí rodí ze špatného svědomí. A i kdyby to tak bylo, měla by stát na tom, že se dobře známe a jsme přátelští k sobě i k druhým.
Jeden dospívající kluk si psal na papír svá předsevzetí. Byl skloněný nad stolem, zatímco maminka žehlila prádlo. „Kdybych uviděl někoho, kdo se chce utopit“, psal kluk, „vrhl bych se hned do vody, abych ho zachránil. Kdyby někde hořel dům, zachránil bych děti. Při zemětřesení bych docela určitě neměl strach a vrhal bych se do nebezpečných trosek, abych zachránil všechny ubožáky světa“... Maminka: „Prosím tě, dojdi mi dolů koupit kousek chleba.“ Kluk: „Mami, copak nevidíš, že prší?“
Tento úryvek pochází z knihy Bruna Ferrera Příběhy pro potěchu duše a ukazuje ještě jednu záludnost předsevzetí.
Pokud souvisí spíše s naším egem a efekty navenek, než s nějakou hlubší potřebou změny, jsou prostě jen dětským „plácáním“ bez jakékoliv hodnoty.