Poselství hněvu a vzteku

V minulosti byly jedinou povolenou emocí mužů. Pravý muž bojovník a ochránce nesměl NIKDY brečet. Nesměl projevovat smutek. Pouze vztek a zuřivost byly uznány za mužné a projevem síly.  Ženy přesně naopak. Slzy měly povoleny, ale jinak už nic.  Kam jsme se ale posunuli dnes, kdy jsou lidé nešťastní z toho, že nejsou neustále šťastní? Jak vnímat vztek v současnosti?

SDÍLET

Jako selhání? Jako slabost a opak diplomatičnosti? Protože v momentě, kdy nás někdo nebo něco rozhodí a my vyskočíme jako čertík z krabičky, ukážeme světu, co je naše citlivá stránka? Navíc jsme vychováváni, že pláčem nebo vztekem děláme nepříteli radost…  

Hněv je navíc pro okolí i mučícím přístrojem. Nikdo nechce být sprchován výbuchy nevypočitatelného cholerika. 

Jenže bez hněvu neexistuje dobrý život. 

Věčné slunce bez deště způsobuje sucho, žízeň, poušť. Neustálý přináší povodně a zmar všeho teplomilného. Hněv a klid je něco jako oheň a voda. Doplňují se. Dívejme se tedy na hněv jako na speciální poselství. 

To že se navenek ovládáme je v běžném životě naprosto v pořádku. Nezatěžovat druhé svými emocemi je součást dobrého vychování a důkaz dospělosti.

I když ale zvládneme udržet masku klidu, zatímco v našich útrobách (pochopitelně podle našeho temperamentu) šlehají divoce plameny, neznamená, že svůj vztek nevezmeme vážně.  PROČ?  

Hněv nám pomáhá bránit se. 

Dodá nám neuvěřitelné množství síly a energii, kterou potřebujeme ke změně. I když někdy za tu změnu platíme konfliktem s milovanou osobou, rodiči, nadřízeným, přáteli. Zaplavuje nás ve chvíli, kdy někdo narušil (chtěně i nechtěně) naše osobní hranice. Ty hranice potřebujeme zpevnit a znovu postavit. 

Hněv byl odjakživa pohonem všech vzpour proti bezmoci a bezpráví. Ve chvíli kdy zuříme, se zastáváme sami sebe! 

Křivdy, nespokojenost, nesouhlas se dají dočasně polykat. Je ale velký omyl myslet si, že se nějak samy od sebe z našich duší vypaří. Jsou tam, tlejí a otravují nás zevnitř. 

Vztek nám také vzkazuje, kde jsou naše slabá místa. Co člověka nejvíc rozpálí? Kdo nás nejvíc irituje? Člověk, který nám tak trochu nastavuje zrcadlo. Dělá to, co nám vadí na nás samotných. O to víc jsme pak naštvaní.

V současnosti ztrácíme obrovské množství energie tím, že se snažíme zakrýt to, kým jsme. Kdosi moudrý řekl, že na dně každého našeho postoje je touha po lásce.

Na dně každého našeho hněvu, rána, která potřebuje uzdravení a na dně každého smutku obava, že na to, abychom ozdravěli nemáme dost času. 

Před okolním světem člověk sehraje leccos. Ale vždycky, když se bráníme nenalhávat nic sami sobě, hrozí, že nikdy nebudeme žít doopravdy. Že vše bude jen kašírka.

Jako kdybychom si na výlet do přírody natáhli gumový potápěčský oblek včetně skafandr. A pak nás udivilo, že necítíme šimrání trávy na lýtkách, hlazení větru na tváři a necítíme vůně květin. 

Tato tenká, neviditelná ochranná vrstva je ovšem začátkem každé osamělosti. Pokud ze sebe ochranný obleček nesundáme, snižuje naše šance na to, mít v životě z něčeho radost. A pak, jako bychom zapomněli, že jsme si ten oblek sami natáhli a stěžujeme si, že necítíme nic doopravdy skutečného. 

Cílem nás dospělých není souhlasit se vším, co vidíme, slyšíme a lidé kolem nás dělají. Cílem ani povinností není vždycky odpustit. 

Jsou lidé a jejich činy, které se zapomenout ani odpustit nedají. Jen se za ně nemstíme. 

Jedním z nejdůležitějších úkolů našich hněvů je uvolnění emocí. Těch, které jsou spojeny s některými lidmi, jejich činy i okolnostmi. Přijmout je takové jaké jsou, jak se odehrály, aniž by to ale znamenalo souhlas. 

Hněv je naše očista. Nepodceňujme jej. 

Hněv a vztek
Vykládací karty