Představte si pomyslnou hračku. Set kostek. V první největší, se skrývají dvě menší. Ta první má na sobě nápis „sebehodnota“. Druhá, která není vidět „sebeúcta“. Třetí, schovaná v té prostřední „sebeláska“. Jen když je hračka kompletní můžeme mluvit o tom, že jsme vyrovnaní.
Kdyby byly tyto kostky snadno k dostání, svět by vypadal jinak. Jenže žádný obchod s nimi neexistuje. Vyrábíme a sestavujeme si je sami.
Vědomí sebehodnoty, stav, kdy známe svoji cenu - ani se nepřeceňujeme ani nepodceňujeme – se prý utváří v dětství. Tehdy se utváří naše nezávislost na pochvale druhých, kdy ale zároveň dokážeme bez vzteku vyslechnout názory, které se radikálně liší od těch našich. Umíme si říct, když nám je ouvej o pomoc, aniž by nás deptal stud a pocit selhání. Plus umíme sami pomoc – neponižujícím způsobem – nabídnout.
Jenže co s touto informací, když nás rodiče vychovávali po staru?
Projevovali nám lásku jen když jsme splnili úkoly a potěšili je podle jejich představ a odmítali nás, když ne. Co s tím, když nás naše původní rodina k sebevědomí, sebeúctě, sebelásce a znalosti sebehodnoty nevybavila? Když se porozhlédneme kolem sebe, na tu skrumáž lidí, navenek v pohodě, ale uvnitř plných frustrací a komplexů, otázka spíš zní: kdo potíže se sebehodnotou nemá?
My ženy si navíc neseme na dně svých duší ještě jedno závaží. Termín sebehodnota se skládá ze dvou částí: sebe a hodnota.
Naše hodnota se celá tisíciletí točila, ne kolem našich osobností, ale kolem postavení mužů, kteří nás drželi pod kuratelou.
Všichni se na prvním místě nejprve ptali: kdo je tvůj otec, pak kdo je tvůj muž a nakonec: porodilas syna?
Když se do někoho příliš dlouho hučí, že bez mužů není nic, zadře se mu to pod kůží jako tříska.
I proto se v dvaadvacátém století, v době umělé inteligence krčíme jako trochu méněcenné, pokud si „ včas“ nenajdeme partnera.
Zůstaneme bezdětné. Nebo i děti a spokojený vztah máme, ale vykolejí nás menopauza. Jako by fakt, že se brána k dalšímu mateřství definitivně uzavřela naše ženství znehodnotil.
Rozum velí, se těmto předsudkům smát. Ale stejně se neustále srovnáváme s ostatními.
Ženy, které takzvaně nic velkého nedokázaly a „ jen“ se snaží mít spokojenou rodinu a dělat práci, která je baví, i když na ní nijak šíleně nezbohatly, se cítí pod psa.
Ženy, které překročily svým talentem a schopnostmi běžná očekávání a svojí kariérou vylétly ke hvězdám zase zjišťují, že na vrcholku bývá velká samota. Pokud – a jsme opět u mužů - jim díky jejich extrémnímu nasazení nevyšly soukromé vztahy, jako by se vše, co dokázaly anulovalo.
Ženy, které dozrály, bez ohledu, co mají za sebou zase vykolejuje menopauza. Jako by to, že už nemohou otěhotnět, brána k mateřství se definitivně uzavřela, jejich ženství znehodnotilo.
Srovnávání s druhými vede k negativnímu sebehodnocení. Což je jedna z nejbolestnějších věcí, které si můžeme způsobit. Lidé jsou stvořeni k tomu, aby byli rozdílní.
Jsme tady, abychom prožívali a zkoumali individuální perspektivu života. Snažit se na maximum, ale to „maximum“ si určujeme samy.
Sebehodnota není dobrá pověst, kterou máme u druhých, ale dobrá pověst, kterou máme samy před sebou.
Hledáte na své cestě k vnitřní spokojenosti citlivého průvodce? Zajímá vás dané téma do větší hloubky? Můžete se od 1.4.2025 objednat na konzultaci v mém programu VLASTNÍ IDENTITA.