Kouzla vánočních zvyků.

Anebo jej cítíme místo vyhřátého pelíšku jako studený prostor, ve kterém sčítáme svoje prohry a olizujeme si staré rány? Je náš domov měkkounce vystlaný láskou nebo se ježí ostny? Chceme si jej udržet takový jaký je až do konce svých dnů. Anebo naopak hledáme odvahu ke změně? Vánoce jsou totiž čas velkého čistého štěstí pro malé nevinné děti. U nás nás dospělých jde o čas upřímnosti sám k sobě, kdy bilancujeme náš soukromý život.Jsme spokojeni, ne li přímo šťastní? Anebo se raději přehlušujeme prací a Vánoce nás děsí, protože za každou skleněnou koulí na smrkové větvi vykukuje smutek, v každém vanilkovém rohlíčku kousneme do sebelítosti?  

Pokud patříte k těm, pro které jsou zimní svátky nejkrásnější šperk na korálcích ostatních dnů, blahopřejeme. Ale pokud ne, vězte, že nejste jediní na světě. Především strach má velké oči a upusťme od představy ideálu. Nechme k sobě Vánoce tiše přijít, bez ohledu na vnější okolnosti. Vánoce jsou totiž náš vnitřní pocit a ten můžeme každý rok prožívat úplně jinak. 

Vánoční zvyky jsou malá kouzla, kterými si přičarováváme naději, že v příštím roce bude stejně dobře jako do teď. A když není dobře, tak lépe. Opakované rituály zbavují úzkosti, to už věděli naší předci, stíhaní mnohem většími pohromami, než známe dnes my. Zkuste je a uvidíte.

S nástupem adventu se utlumilo bujaré veselí. V tomto období platil zákaz vesnických zábav i svateb. Společenský život se od teď odehrával jen v rytmu křesťanského kalendáře a lidových zvyků. Během čtyř neděl adventního období se na vsi hrála dramata o životech svatých, kterým byl zasvěcen některý z dní, který spadal do adventního času.  U této příležitosti se pořádali i průvody a lidé  organizovali a nacvičovali představení ze života svaté Barbory, Lucie, Doroty nebo Řehoře.  

Součástí adventu byl i půst, který ale nebyl tak přísný jako půst před Velikonocemi. V praxi znamenal pouze vynechání masa a alkoholu. 

Svatá Barbora má svátek 4. prosince. Ten den si dívky řezaly „barborky“, nejčastěji větvičky třešní, višní, ale i jiných ovocných stromů. Někde dokonce i kaštanů. Pokud „barborka“ v domácnosti o Vánocích vykvetla, přinášela do domova štěstí. Svobodným dívkám, dávaly rozkvetlé větvičky naději na svatbu. 

Tradice nadílky svatým Mikulášem vznikla pravděpodobně v Německu v 10. století. V českých zemích se první zmínky o ní objevily ve 14. století. V předvečer svátku vsí procházel průvod v čele s postavou Mikuláše. Postava byla oblečena v biskupské klerice. V levé ruce držela berli. V pravé stříbrný prut. Za Mikulášem kráčel anděl, který nesl nádobu s ořechy, jablky a perníkem, dary pro hodné děti. Podoba, průběh a složení průvodu se místně lišily. Mohly se ho účastnit i další postavy, čert, kominíci, Mikulášova matka - Mikuláška, která někdy nosila srp, jindy cep a jindy košík s dárky pro děti, husaři, mastičkář. Někde jel Mikuláš na loutce koně. Jinde byly dvě postavy biskupů. 

V průvodu se objevovalo velké množství dalších postav jako mouřenín, žid, chasníci a další. Také v něm šli muzikanti, kteří po celou dobu hráli. Hodné děti dostávaly jako dárky sladkosti, ty zlobivé postrašil čert. 

Svátek svaté Lucie byl spojen s rituály, které měly ochránit chalupu nebo grunt od zlé moci. Od 13. prosince, na který svátek připadá, až do Božího hodu hospodáři dávali kravám kousky ochuceného těsta, což mělo sloužit jako ochrana proti uhranutí. Stejně tak měli lidé jíst syrový česnek jako ochrana před čarodějnicí.

Na Lucie nesměly ženy vstoupit přes práh domu jako první. Někde se během tohoto svátku konal průvod, během kterého postava Lucie kontrolovala, že se dodržují zákazy, že se lidé postí a že děti udržují pořádek. Poslušné děti opět odměnila, těm zlobivým vynadala. 

Tradici adventního věnce, jak ji známe dnes, si Češi oblíbili až v polovině dvacátého století. Adventní věnec má čtyři svíce. Jsou určené k symbolickému odpočítávání čtyř adventních týdnů. Každou neděli se zapaluje jedna. Rozsvícení svící navazuje na 2000 let starou židovskou tradici oslav svátku světel zvaný Chanuka.  

1. svíce: Naděje. Zapaluje se na železnou neděli.

2. svíce:  Mír. Zapaluje se na bronzovou neděli.

3. svíce: Přátelství. Zapaluje se na stříbrnou neděli. Tato svíce bývá růžová.

4. svíce Láska. Zapaluje se na poslední adventní, zlatou neděli.

Někdy se přidává i 5. svíce – bílá, jako symbol Ježíše Krista. Tato svíce se dávala doprostřed a rodina ji zapalovala na Štědrý den po západu slunce.  

Štědrovečerní tabule

Na Štědrý den se vynechávala snídaně a oběd. Pokud oběd přece jen nějaký byl, většinou hospodyně pro tuto příležitost připravila zeleninovou polévku.  

Smažený kapr s bramborovým salátem se jako vánoční jídlo prosadil v českých domácnostech až po druhé světové válce. První zmínky o kaprovi jako vánočním jídle ale najdeme už ve 13. století. Ryba patřila v českých zemích na štědrovečerní stůl od 17. století, ze začátku jen v movitějších rodinách. S kaprem jako typickým vánočním jídlem se poté setkáváme stále častěji. Jeho úprava se ale výrazně lišila. Jaké pokrmy se tedy objevovaly na tradičním štědrovečerním stole?

Pokud se jedla ryba, tak kapr. Rozhodně ale smažený, ale takzvaně na černo -vařený v sladkokyselé omáčce. Kapr „na černo“ se jedl s chlebem nebo s knedlíkem. Další možností byl kapr namodro, vařený v zředěném octě, nebo víně s kořenovou zeleninou.

 K dalším tradičním pokrmům patřili dnes již polozapomenutí šneci. Tucet šneků zapečených s bylinkovým máslem si dnes s Vánocemi spojují jen některé rodiny. O vánočních šnecích hovořil například herec Jan Werich, pro naše předky toto sváteční jídlo nebylo ničím výjimečné.

V chudších rodinách se podávaly pokrmy, které zasytily a byly dostupné prakticky každému. Především houbový kuba. Jeho základem jsou kroupy a houby, a pečený hrách, který byl známý jako pučálka. Pučálka se mohla připravovat ve slaném i sladkém provedení. Pro ty, co měli rádi sladké, se na štědrovečerním stole objevoval jáhelník. Tedy „buchta“ ze spařených jáhel dochucená sušeným ovocem. Dále muzika - kaše se sušenými hruškovými a jablečnými křížalami. Vánočku, tradiční symbol českých Vánoc, pro který se vžilo množství místních názvů, netřeba ani zmiňovat.

Hospodyňka a její pomocníci museli dopoledne stihnout všechnu práci, včetně nakrmení a poklizení dobytka. Odpoledne už hospodyňka neměla pracovat a v podstatě se poté nepracovalo až do Tří Králů.

Pod Štědrovečerní stůl se dávala sláma, symbol toho, že se Ježíšek narodil na slámě v Betlémě. Nohy stolu hospodář svázal řetězem, aby domácnost držela pevně při sobě, dobytek nenapadl vlk, a dům byl chráněný před zloději.

Rodina si sedla ke stolu, pomodlila se a hospodář poté udělal prstem namočeným do medu všem křížky na čelo a mohlo se začít hodovat. Na Vánoce se připravily tradiční vánoční oplatky (pouze z mouky a vody), které se máčely do medu. Kolik lidí, tolik oplatků. Nutno říci, že štědrovečerní večeře nebyla o přejídání, ale věřilo se, že čím více druhů jídla je na stole, tím bude bohatější úroda.

Ze stolu se dokonce ani nesklízelo (další den se nesmělo nic dělat, a to ani vařit). Mimo jiné se věřilo, že se pohoštění nechá pro duše zemřelých, které v tento den mohou také přijít na hostinu. Na stole nechyběla svíčka (symbol pozitivní energie, která vyhrává nad vládou zimy).

Dobytku se v tento den dávala petrželová nať, a dokonce zvířata také dostávala oplatek.

O Štědrém dnu se nesmělo věšet prádlo, protože by se během roku mohl někdo oběsit. Nesměli se čistit chlévy a stáje, protože tam, kde tento zákaz porušili začal kulhat dobytek. Nesmělo se zametat, aby se nevymetly duše mrtvých, které přicházejí na návštěvu. Nesmělo se ani šít a plést,aby myši nezničily výsledek. Hospodyně si musela všechno dobře připravit, protože kdyby vstala od štědrovečerní večeře, slepice by nenesly. Zde se traduje více variant. Jedna je ještě hrozivější, protože tvrdí, že ten kdo vstane od stolu do roka zemře.

Na koledu chodívali obecní služebníci i cikáni, kteří zpívali a přáli vše dobré. Domácí je za to obdarovali jablíčkem nebo vdolkem (věřilo se, že když dám, i mně se pak urodí – koledníci přinášeli hojnost). Koledování začínalo práskáním bičem, se který začal nejprve jeden pastýř, potom se k němu přidávali další. Pastýř přinášel březové proutky (ve Vlčnově hospodyňku i symbolicky vyšlehal). Hospodyňka si proutek potom uložila za trám, kde čekal na jaro a sloužil k vyhánění prvního dobytka na pastvu.

Rozkrajování jablka
Jablko se krájí napříč na dvě poloviny. Pokud se uvnitř objeví hvězdička, znamená to štěstí a zdraví. Pokud se objeví křížek nebo je jablko červivé, věští to nemoc nebo smrt.

Věštění z cibule
Cibule se oloupala, hospodyňka připravila dvanáct misek a do každé z nich se dala sůl. Tyto cibulové košíčky se daly na okno a čekalo se, kde bude sůl mokrá a kde suchá (v jakém měsíci bude vláha).

Jablečná jadérka prozradí počasí v příštím roce
Chcete vědět, jaké bude příští rok počasí? Do misky s vodou nasypte dvanáct jablečných jadérek. Kolik jich vyplave na hladinu, tolik vás v příštím roce čeká suchých měsíců. Tento zvyk v minulosti dodržovali pochopitelně nejvíce zemědělci, ale hodí se i dnešním milovníkům tepla. 

S medem na tvářích se k vám budou druzí chovat „medově“
Hospodář nemazal na tvář členům rodiny med pro nic za nic. Mít na Štědrý den med na tváři, znamenalo, že vás budou mít druzí rádi.

Věštění z jader vlašských ořechů 
Na Štědrovečerním stole nesměly chybět vlašské ořechy. Nejen kvůli pouštění „lodiček“. Každý člen rodiny si jeden rozlousknul. Černý vnitřek předznamenával neštěstí a smutek, zdravý oříšek naopak štěstí a radost.

Řeč lodiček ze skořápek vlašských ořechů

Každý člen rodiny, ale i člověk který je sám, se z ořechových skořápek se svíčkou mohl dozvědět něco bližšího o svém osudu. 

Lodička zůstane u břehu – žádné dramatické změny vás nečekají.

Lodička dopluje daleko – čeká vás cesta; plány se vydaří.

Lodička pluje společně s jinou – to značí dobré mezilidské vztahy nebo lásku.

Lodičky utvoří kruh – harmonické soužití, vzájemná úcta, přátelství, tolerance.

Loďka, která zůstane uprostřed ostatních – dotyčný potřebuje ochranu, pomoc.

Lodička se točí v kruhu – značí nerozhodnost.

Loďka vydrží nejdéle hořet/nad vodou – znamená dlouhý a šťastný život.

Loďka se hned potopí – snaha zlepšit situaci je marná. 

Co věští vánočka 
Vánočka tvarem připomíná Ježíška v povijanu. Znamená symbol nového života a plodnosti. Křížové pletení vánočky pak ochrání lidi u stolu před zlými silami. Veškeré proplétání copů vánočky má symbolický význam. Spodní nejsilnější prameny představují zemi, slunce, vodu a vzduch. V prostředním jsou spleteny rozum, vůle a cit. Vrchní dva zapletené prameny symbolizují vědění a lásku. Vánočky by se měli péci tradičně 22. prosince. V některých rodinách se ale pečou výhradně na Štědrý den. Do vánočky by měla hospodyně ukrýt i zrnko suchého hrachu. Kdo ho najde, bude mít celý rok štěstí!
 

Šupinky z kapra 
Šupina z vánočního kapra v peněžence zaručí, že se vás budou celý rok držet peníze. Ze stejného se dávají kapří šupiny pod talíř, každého člověka u stolu, aby přinášely po celý rok dostatek peněz celé rodině. Kapří šupiny věštily i hojnost úrody a sklizně.
 

Darované jmelí
Koncem 19. století, přibylo mezi vánoční tradice i jmelí. Zvyk zavěšovat jmelí se do Čech dostal z Anglie. Pokud se pod jmelím dva lidé políbí, přinese jim to štěstí a lásku. Darované jmelí přináší štěstí a ochranu před nemocemi. Původní anglická tradice říkala, že chlapec může pod jmelím políbit každou dívku, kterou tam potká. Za každý polibek se utrhne jedna bobulka. Poslední se na jmelí však nechávala, aby v domě zůstala láska na celý rok. Ženy, které toužily po dítěti věřily, že když budou nosit kousek jmelí u sebe, snadněji otěhotní. Se jmelím zavěšeným mezi dveře nebo nad jídelní stůl se v domě mělo usadit na celý rok  štěstí a odvaha.
 

Betlém a jesličky
K vánočním tradicím neodmyslitelně patří betlém nebo jesličky, které znázorňují narození Ježíše Krista. Rozvoj betlémářské tvorby přineslo Baroko. V severních Čechách a na východní Moravě se vánoční obchůzky neobešli bez přenosných jesliček, které nosili pastýři a koledníci zavěšené na krku. Od počátku 19. století začínají být betlémy čím dál žádanější a betlém se spojuje s novým fenoménem vánočního stromku, pod který byl betlém nejčastěji umisťován. Zmínka o prvním jezuitském Betlému pochází už z roku 1560 (Coimbra, Portugalsko). O dva roky později se o něm dochovaly i zmínky betlému v pražském kostele sv. Klimenta.  

Vánoční půst a zlaté prasátko
Nejznámější pověra, kterou zná snad úplně každý zní, že kdo vydrží na Štědrý den do večera nejíst, uvidí zlaté prasátko. Tento zvyk sice pomáhal hospodyňkám v tom, aby se jim nikdo nemotal v kuchyni a neuždiboval, neujídal a „šetřil si žaludek“ na večer. S největší pravděpodobností se ale do dnešních časů dochoval jako dědictví keltských předků, pro které bylo prase symbolem štěstí, bohatství a hojnosti

 
Štědrovečerní zvyky přivolávající životní partnery

Jednou z největších starostí v rodinách bylo včasné provdání dívek za co nejideálnější partnery. Spousta vánočních zvyků se tak točí kolem jejich přivolávání a úvahy, jací asi budou. 

Házení pantoflem nebo botou
Čekatelka lásky by se měla postavit zády ke dveřím, do pravé ruky vzít botku a hodit ji za sebe. Pokud bota míří špičkou ke dveřím, bude svatba! 
Klepání botou na kurník
Když chtěly svobodné dívky o Vánocích vědět, jestli se do roka vdají, chodily klepat botou na kurník. Pokud se ozvala jako první slepice, znamenalo to, že dívka zůstane svobodná. Ozval-li se kohout, znamenalo to, že je ženich na obzoru.

Věštění jména ženicha z jablečné slupky
Pokud se dívka na Vánoce chtěla dozvědět počáteční písmeno budoucího ženicha, měla si oloupat jablko tak, aby slupka vytvořila dlouhou spirálu. Poté se stačilo postavit, třikrát se slupkou zatočit nad hlavou a hodit ji za sebe. Písmeno, které bude takto zahozená slupka připomínala, mělo napovědět, jak by se mohl jmenovat budoucí nastávající.

Třesení bezem
Další z vánočních tradic, která měla napovědět svobodným dívkám něco o budoucím ženichovi. Třást bezem chodily dívky po štědrovečerní večeři. U třesení měly říkat: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes“, případně „Třesu, třesu, třas, ozvi se mi hlas, kde já budu za rok večeřeti zas.“ Z jakého směru se pak psí zaštěkání ozvalo, odtamtud měl také přijít budoucí ženich nevěsty.  

Chlapci měli obdobnou variantu. Jen jim směr odkud si přivedou nevěstu měla ukázat první hvězda na obloze.

Věštba z polínka
Pokud byli svobodné dívky či mládenci zvědaví, jaké tělesné proporce bude mít jejich budoucí, museli si z hromady dříví vytáhnout poslepu jedno polínko. Když bylo rovné, budoucí nevěsta či ženich měli být krásní a urostlí. Pokud bylo křivé či sukovité, měl partner kulhat. Tlusté poleno napovídalo, že potencionální partnerka nebo partner budou při těle. 
Vysekávání díry do ledu
Další nadějí pro svobodné dívky poznat toho, kdo je jí souzený, byl led.  Věřilo se, že když svobodná dívka vyseká na rybníce do ledu díru, spatří ve vodě jako v zrcadle podobu svého ženicha.
Pojídání jablka u venkovních dveří
Další způsob, jak se dozvědět něco o budoucím ženichovi spočíval v pojídání jablka u venkovních dveří. Když kolem dívky, hryzající na tomto místě jablko jako první prošel muž, znamenalo to, že se vdá. Pokud kolem ní prošla žena nebo dívka, měla zůstat i další rok svobodná. 

Betlémské světlo
Betlémské světlo patří mezi nejmladší vánoční tradice. Každým rokem se v rodné jeskyni Ježíše zapaluje betlémské světlo, které je následně letecky přepraveno do Rakouska, kam si pro něj přijíždějí skauti z celého světa a dál jej distribuují.

Čeští skauti jezdí pro betlémské světlo do Vídně a jeho první cesta vede do Brna. Tento zvyk vznikl v rámci akce Světlo ve tmě a byl představen Rakušankou Adou Brandstetter jako symbol míru. S myšlenkou rozsáhlé distribuce přišel v roce 1988 skautský vedoucí Herbert Grünwald. Od té doby se ve Vídni každoročně pořádá ekumenický obřad, na kterém je plamen míru předáván delegacím skautů z celého světa.