lektorka
Když mi byly tři roky, vložila mi maminka do ruky tužku… a už jsem ji nikdy neodložila. Od studií kombinuji psaní a kreslení. Popsala a pokreslila jsem papíru pomalu z půlky deštných pralesů. Působila jsem 17 let v médiích a díky tomu zjistila, že nejsem takový introvert, jak jsem si vždy myslela. A také, že téměř nic a nikdo není takový, jak se navenek jeví. Přesně podle rčení mého dědy: „Nikoho nepodceňuj, nikoho nepřeceňuj.
Roky na střední škole uměleckoprůmyslové sklářské v Železném Brodě považuji za nejhezčí a nejbezstarostnější ve svém životě.
Šest let na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v atelieru knižní ilustrace a grafiky mi zase daly trpělivost. A také odvahu nenechat se „semlít“ vnějšími okolnostmi. Nebát se jít si sama za svým i proti proudu.
Vydala jsem pět knih pro dospělé a dvacet autorských pro děti a zatím jsem neobjevila nic, co by mě těšilo a bavilo víc, než být tvůrčí.
Mám ráda svoji rodinu, přírodu, cestování, houbaření, mrkvový dort, dějiny umění, swing… a lidi.
Nepoužívám slovo autentičnost, ale hezky česky přirozenost. Přirozené lidi, kteří si na nic nehrají, nic nepředstírají. Takové, kteří bez ohledu na to, jakou profesí dělají, nekloužou po povrchu.
Nenabízím zázraky, jen setkávání spojené s kreslením a malováním, povídáním… a snad i s radostí.