Inspirujte se články z Království Duše

Co ale vlastně víme o rozkoši? Že jde o fyzický pocit, který máme spojený se sexem. Anebo ještě něco navíc?

„Sex je součástí přírody. Jdu s přírodou!“ Podobná prohlášení nám v současnosti připadají skoro banální.

Představte si, že píšete dopis svému tělu. Co by v něm asi bylo? Láskyplná chvála, jak vám dobře slouží? Nebo spíš lamentace a kritika. Smutek, protože vám připadá, že se na vás příroda vyřádila.

Všimli jste si jevu, který se v období Vánoc opakuje posledních dvacet let stále dokola? V médiích nenarazíte na člověka, který by se nedistancoval od Novoročních předsevzetí. Který by neprohlašoval: „ Já nikdy! Můžu si ho dávat přece kdykoliv.“

Jak zní ten krásný vzkaz? Že na Vánoce vede každá cesta domů.
Jenže na něj hned navazují otázky, dotýkající se našich srdcí. A chce se nám tam vlastně vůbec? Vnímáme domov jako svoje nejdůležitější místo na světě? 

Znáte Mary Ellen Chase? Nejspíš ne. Tahle paní se narodila v roce 1887 v Americe. Byla učitelka, vědkyně, spisovatelka. Do dnešních dnů se ale stejně z celého jejího díla zachovala jedna jediná věta:

„ Vánoce, děti, to není jen datum. Je to stav mysli.“ 

„Nenechte se zastrašit dlouhými slovy. Všechny skutečně důležité věci jako život, smrt, hlad, jíst, strach, den, noc i láska mají krátké názvy.“

Francouzský spisovatel a dramatik 

Marcel Aymé

V minulosti byly jedinou povolenou emocí mužů. Pravý muž bojovník a ochránce nesměl NIKDY brečet. Nesměl projevovat smutek. Pouze vztek a zuřivost byly uznány za mužné a projevem síly. Ženy přesně naopak.          

Slzy měly povoleny, ale jinak už nic. 

Kam jsme se ale posunuli dnes, kdy jsou lidé nešťastní z toho, že nejsou neustále šťastní? Jak vnímat vztek v současnosti?