Inspirujte se články z Království Duše

Sebehodnota není dobrá pověst, kterou máme u druhých, ale dobrá pověst, kterou máme samy před sebou!

My, ženy jsme od přírody otevřené bytosti. Dokážeme sdílet rady ohledně módy, make-upu, výchovy dětí, ale diskusím o našich intimních partiích se raději vyhýbáme. Přitom je intimní hygiena pro nás jednou z nejdůležitějších částí péče o sebe samu.

Bylinky již od nepaměti patří do života lidí. Spokojeně si rostou nejen v divoké přírodě, ale i na našich zahrádkách. Díky své odolnosti a houževnatosti nejsou náročné na údržbu, a tak nezatíží náš volný čas ani peněženku. Za to málo pozornosti, které jim věnujeme, nám předají nesrovnatelně víc. 

Bylinky se hojně využívaly v lidovém léčitelství, zato dnes z jejich benefitů čerpá i moderní medicína. 

Rodina, tak malé slůvko, které toho v sobě ukrývá tolik. Od narození až do doby, kdy odrůstáme dětským dupačkám, se stává pro nás celičkým světem. 

Možná že vám v dětství doma říkali: „tys měla být kluk." Nebo vás v dospělosti okolí pomluvilo s tím, že se chováte jako „babochlap.“ 

Písní, které opěvují srdce, jsou statisíce. Najdeme i ty, které obdivují krásný tvar uší, rtů. Napsal ale někdy někdo: „miluji svůj konečník?“ Dobře, miluji zrovna ne, tak aspoň: „děkuji ti, za to že jsi.“ Nejspíš ne.

Prohlédli jste si někdy pořádně v reálu nebo na fotografiích řecké antické ztvárnění mužů? Pokud ano, asi vám neunikla jedna drobnost. Myšleno doslova.

Vzpomenete si, že by se vaše matka nebo dokonce babička s vámi bavily o tom, jak u nich probíhalo loučení s mládím? Stěžovaly si na návaly horka, na to, že jim je smutno víc než obvykle, že nemohou spát? 

rozhodla jsem vám i za ostatní ženy napsat veřejný dopis. Zasloužíte si totiž mnohem větší pozornost, než je ta, která se vám věnuje. (Porno snímky se nepočítají) 

Co ale vlastně víme o rozkoši? Že jde o fyzický pocit, který máme spojený se sexem. Anebo ještě něco navíc?

„Sex je součástí přírody. Jdu s přírodou!“ Podobná prohlášení nám v současnosti připadají skoro banální.

Představte si, že píšete dopis svému tělu. Co by v něm asi bylo? Láskyplná chvála, jak vám dobře slouží? Nebo spíš lamentace a kritika. Smutek, protože vám připadá, že se na vás příroda vyřádila.

Všimli jste si jevu, který se v období Vánoc opakuje posledních dvacet let stále dokola? V médiích nenarazíte na člověka, který by se nedistancoval od Novoročních předsevzetí. Který by neprohlašoval: „ Já nikdy! Můžu si ho dávat přece kdykoliv.“

Jak zní ten krásný vzkaz? Že na Vánoce vede každá cesta domů.
Jenže na něj hned navazují otázky, dotýkající se našich srdcí. A chce se nám tam vlastně vůbec? Vnímáme domov jako svoje nejdůležitější místo na světě? 

Znáte Mary Ellen Chase? Nejspíš ne. Tahle paní se narodila v roce 1887 v Americe. Byla učitelka, vědkyně, spisovatelka. Do dnešních dnů se ale stejně z celého jejího díla zachovala jedna jediná věta:

„ Vánoce, děti, to není jen datum. Je to stav mysli.“ 

„Nenechte se zastrašit dlouhými slovy. Všechny skutečně důležité věci jako život, smrt, hlad, jíst, strach, den, noc i láska mají krátké názvy.“

Francouzský spisovatel a dramatik 

Marcel Aymé